Nepříznivý úbytek přírodních prvků v krajině
Jednou z hlavních příčin nepříznivého stavu přírodního prostředí je vytlačování přírodních prvků z krajiny. Háje, meze, rybníky, přirozeně meandrující toky a jejich břehové porosty představují často poslední skromné útočiště volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. V intenzivně využívané krajině, jako je například naše středočeská, jsou tyto zelené kouty pod silným tlakem lidského hospodaření. Často dochází k jejich postupnému zániku vlivem chemizace, odvodňování, eroze, nebo k jejich jednorázové destrukci při velkých stavbách, nebo těžbě.
Zajištění území - biocentra
Tyto přírodní anebo přírodě blízké ostrůvky kromě své estetické hodnoty navíc pomáhají udržovat ekologickou rovnováhu, tj. stav, kdy žádný přírodní činitel nepůsobí výrazně na úkor jiného. K udržení takové rovnováhy je mimo jiné zapotřebí zajistit v krajině dostatek míst, v nichž by mohly přírodní procesy samovolně probíhat bez škodlivých lidských zásahů. Takovým místům říkáme biocentra . Mohou jimi být například lesy s přirozenou skladbou dřevin (v našich podmínkách většinou listnaté, nebo smíšené), květnaté louky, stepní trávníky na kamenitých stráních, nebo naopak rákosiny a močály.
Migrace, komunikace – biokoridory
Ani velmi hojný počet takových biocenter by pro zajištění ekologické rovnováhy v krajině nebyl dostatečný, kdybychom je nechali rozesety v krajině jako izolované ostrovy. Bez možnosti propojení, výměny informací nebo látek, nemohou živé organismy dlouhodobě přežívat, aniž by se vyhnuly degeneraci a jejich společenstvo jako celek snížení druhové rozmanitosti. Zeleným pásům, které propojují jednotlivá biocentra se říká biokoridory . V krajině jsou to například porosty stromů a keřů podél vodních toků, travnaté meze a stromořadí, která mohou navíc sloužit i jako větrolamy. Jsou důležité zejména pro rostliny a drobnou faunu – hmyz. Velcí savci a ptáci je samozřejmě využijí také, avšak nejsou na nich při své migraci tolik závislí.
Funkce, rozměry a význam
Je samozřejmé, že propojena musí být vždy biocentra stejného typu – mezi rašeliništěm a skalní stepí pravděpodobně k žádným přirozeným kontaktům docházet nebude. Dále je potřeba ke kvalitnímu propojení biokoridorů dostatečně širokých a nepříliš dlouhých, biocentra by měla mít kompaktní tvar a dostatečnou plochu. Podle významu, kvality a plochy se rozlišují nadregionální , regionální a lokální biocentra a biokoridory, které dohromady tvoří celistvou síť – Územní systém ekologické stability (ÚSES). Regionální a nadregionální prvky ÚSES jsou vymezovány podle tzv. Územně-technického podkladu, který je dostupný v mapových službách Portálu veřejné správy .
Odborné podklady, vymezování a realizace
Prvky ÚSES samozřejmě nestačí jen rozpoznávat v krajině. Prvním krokem k jejich skutečnému fungování je průzkum a následný návrh odborníka – krajinného ekologa. Jím vytvořený podklad je nutno právně zakotvit, na čemž se podílí mimo jiných i Krajský úřad Středočeského kraje . Nejčastějším prostředkem tohoto zakotvení jsou územní plány obcí. V současné době jsou regionální a nadregionální prvky ÚSES na celém území Středočeského kraje (kromě Mladoboleslavska) závazně vymezeny prostřednictvím územních plánů velkých územních celků . Bez takového závazného vymezení pod dohledem orgánů ochrany přírody by totiž sotva mohlo dojít k závěrečnému kroku – vlastní realizaci jednotlivých biocenter a biokoridorů v krajině. Jsou to například výsadby dřevin, zakládání trvalých travních porostů, či revitalizační opatření na tocích , které je pro jejich finanční náročnost a spíše neziskové využití nutné podporovat z veřejných zdrojů.
Jedinečné řešení
Územní systém ekologické stability navržený a postupně vytvářený v České republice díky uvědomění odborníků a zodpovědných činitelů patří v celosvětovém měřítku vzhledem k svojí detailní propracovanosti mezi výjimečná řešení.